Miloš Hlávka

(1907-1945)
Dramatik, básník, prozaik a překladatel z francouzštiny, němčiny a italštiny 

Alfréd Radok, který je považován za největšího českého režiséra 20.století, si zjevně zdříml po náročné a vyčerpávající zkoušce (jiné on ani neznal) na Hlávkovu hru Benátská maškaráda
Alfréd Radok, který je považován za největšího českého režiséra 20.století, si zjevně zdříml po náročné a vyčerpávající zkoušce (jiné on ani neznal) na Hlávkovu hru "Benátská maškaráda" (1942), napsanou volně podle Goldoniho. Praha sice už Hlávkovu hru znala ze slavné inscenace Jiřího Frejky, uváděné s úspěchem až do uzavření všech divadel v září 1944, ale Plzeň se mohla těšit z inscenace v pravém slova smyslu kongeniální...
Alfréd Radok, který je považován za největšího českého režiséra 20.století, si zjevně zdříml po náročné a vyčerpávající zkoušce (jiné on ani neznal) na Hlávkovu hru "Benátská maškaráda" (1942), napsanou volně podle Goldoniho. Praha sice už Hlávkovu hru znala ze slavné inscenace Jiřího Frejky, uváděné s úspěchem až do uzavření všech divadel v září 1944, ale Plzeň se mohla těšit z inscenace v pravém slova smyslu kongeniální. K Radokově cti slouží to, že vůbec v ničem Frejkovu ozkoušenou koncepci s filigránsky hravou výpravou Jiřího Trnky nenapodoboval. Šel v Plzni ryze vlastní cestou, cestou silně groteskní básnické nadsázky a rozpoutané komediální stylizace (zazářil tu v komediální roli mj. Miroslav Horníček). Plzeňská Radokova a Hlávkova inscenace byla kritikou srovnávána se slavnou Burianovou a Nezvalovou Manon Lescaut. Radok, který se s Hlávkou setkal již při svém předchozím působení v Divadle na Poříčí, viděl nepochybně v poetickém dramatikovi duchovně spřízněného autora, neboť stejně jako on chtěl do neradostných okupačních časů razantně vnést světlo jevištní poezie a připomenout divákům velké plzeňské scény tradici avantgardního poetismu (tedy podle nacistů jednoho ze "zvrhlých" uměleckých směrů). V Plzni se Radok jako poloviční žid ukrýval před hrozbou nacistické represe, proto si zvolil "krycí" umělecké jméno "Vladimír Bureš" (podle dvou svých tehdejších hereckých idólů z Burianova "Déčka" a zároveň protagonistů zmíněné Manon Lescaut, Vladimíra Šmerala a Marie Burešové). Přesto nebyl nakonec Radokovi jeho umělecký pseudonym nic platný - z rasových důvodů dostal výpověď a skončil v koncentračním táboře Klettenburg, odkud se mu podařilo utéci a až do konce války se skrýval u přátel v Praze. Zde po osvobození pokračoval ve fascinující umělecké dráze (což se bohužel Miloši Hlávkovi již nepoštěstilo...).   Vladimír Just

(snímek převzat z publikace Honza Petružela: Alfréd Radok 100, IU-DÚ, 2014, a dále viz text http://www.miloshlavka.cz/clanky/157-1942-mestske-divadlo-v-plzni)

MILOŠ HLÁVKA-SVĚTÁK NEBO KAVALÍR PÁNĚ?

Kniha je věnovaná divadelní tvorbě Miloše Hlávky. Ta byla jeho hlavním zájmem - napsal řadu původních her a osobitých autorských adaptací, z nichž některé byly divadelní událostí nejen ve své době, ale hrají se s úspěchem dodnes, jiné zatím zůstávají širší i odbornou veřejností neobjeveny. Autorem bibliografického oddílu knihy „Stopy Miloše Hlávky v českém divadle“, kde jsou odkazy na recenze tištěných vydání a referáty divadelních inscenací původních divadelních her, úprav a překladů dramatických textů jiných autorů, statě a eseje o dramatu a divadle je František Knopp. Za autorství této knihy byl Vladimír Just v roce 2014 nominován do užšího výběru soutěže „Ceny Divadelních novin za tvůrčí počiny“.

Zdá se mi, že hlavní omyl spočívá v prohlášení
divadelního umění za zábavu. Vše, co se děje na
jevišti, musí prý být za každou cenu zábavné. Jsem
však na rozpacích, co nazvat lepší zábavou:
roztříštěnou revui, plnou nejrozmanitějších nápadů
a produkcí, po níž je v hlavě jako v podrážděném úlu,
anebo harmonickou jevištní skladbu, která po nás
žádá soustředění, ale z níž si odnášíme dojmy trvalejší.

Napište nám

Zde se můžete vyjádřit ke knížkám a k dílu Miloše Hlávky. Rádi odpovíme na Vaše dotazy.